Historie

Dějiny institucionálně zakotveného studia a výuky češtiny se na pražské univerzitě začaly psát na samém sklonku osvícenského období. Zřízení řádné profesury českého jazyka a literatury bylo přislíbeno Českou dvorskou kanceláří v dekretu z 28. října 1791 (inspirátory a podporovateli tohoto rozhodnutí byli mj. Josef Dobrovský a Jan Antonín Riegger), fakticky provedeno pak bylo dvorským dekretem z 18. května 1792, podepsaným císařem Františkem. Prvním profesorem císař jmenoval v dekretu z 25. ledna 1793 Františka Martina Pelcla (1734–1801), který v konkurzu porazil své protikandidáty Františka Jana Tomsu, Karla Ignáce Tháma a Jana Rulíka. Do funkce ho uvedl na slavnostním univerzitním shromáždění 13. března 1793 tehdejší děkan filozofické fakulty a univerzitní bibliotekář Karel Rafael Ungar. Pelcl při té příležitosti pronesl německy známou přednášku-obranu O užitečnosti a důležitosti českého jazyka.

Čeština v této době nebyla povinným předmětem a její výuka nebyla určena jen filozofům, ale studentům všech fakult i veřejnosti. Pelcl přednášel třikrát týdně jednu hodinu, v 1. semestru českou mluvnici, v druhém českou literaturu podle vlastního zpracování (připravovanou učebnici k ní už nestihl vydat). Pro posluchače vydal v roce 1793 a o 2 roky později znovu v nové úpravě latinský výklad českého skloňování Typus declinationum linguae Bohemicae novo methodo dispositarum, zpracovaný podle návrhu Josefa Dobrovského, podle Dobrovského předlohy napsal a v roce 1795 vydal Grundsätze der Böhmischen Grammatik. Po Pelclově smrti roku 1801 získal místo profesora mladý právník Jan Nejedlý (1776–1834),

nejedly

 

Pelclův žák a suplent. Také jeho uváděl do úřadu Karel Rafael Ungar, stále ještě reprezentant filozofické fakulty ve studijním konsensu. Po něm nastoupil František Ladislav Čelakovský (1799–1852), místo suplenta si však udržel pouze rok (1835/1836) a poté musel fakultu opustit pro neskrývané sympatie s odporem Poláků proti carskému útlaku.

celakovsky

Po jeho odchodu suploval v letech 1836–1839 katedru české řeči a literatury Jan Nepomuk Vávra (1792–1866). Věnoval se však spíše své literární a překladatelské činnosti, přednášel podle Nejedlého mluvnice. Od roku 1840 byl mimořádným a od roku 1847 řádný profesorem oblíbený Jan Pravoslav Koubek (1805–1854), který v roce 1849 přijal navíc i profesuru polského jazyka a vedl souběžné české a německé přednášky o jazycích a literaturách české a polské a v zimním semestru 1853/1854 přednášel i staročeskou mluvnici. Naopak Josef Jungmann (1773–1847) nikdy na fakultě neučil, celý život zůstal gymnaziálním profesorem, i když byl členem akademické obce, měl velký vliv na studenty, dvakrát byl děkanem FF (1828 a 1839) a jednou rektorem (1840).

V roce 1850 se uskutečnila revoluční změna v koncepci výuky na FF – přestala být propedeutickou fakultou a získala postavení rovnocenné s ostatními univerzitními fakultami. Měla pěstovat vědu, být průpravou k dosažení doktorátu z filozofie a vychovávat středoškolské profesory. V roce 1848 byla na návrh Františka Palackého a pod dojmem společenských pohybů zřízena v Praze katedra slavistiky a profesorem byl jmenován Pavel Josef Šafařík, který však byl brzy povolán do Vídně, aby pomáhal připravovat reformu školství. Stolici slavistiky převzal v Praze již zmíněný František Ladislav Čelakovský. Po určitou dobu zde přednášel o různých slavistických oborech (a od roku 1855 i o české mluvnici a literatuře) soukromý docent Václav Hanka (1799–1861), avšak pro své panslavistické názory nemohl být jmenován řádným profesorem. Roku 1854 se stal mimořádným a od roku 1861 řádným profesorem slavistiky Martin Hattala (1821–1903), který se věnoval především staroslověnštině, staré a současné češtině, slovenštině, srbštině a ruštině.

hattala

V 70. letech 19. století se v souvislosti s modernizací výuky a s větším důrazem na samostatnou vědeckou práci konečně na FF vytvořily předpoklady pro vznik různých vědeckých škol. Zobecněla výuka v seminářích hlavních oborů, které umožňovaly myšlenkové kontakty mezi studenty a profesory a dávaly podněty k samostatnému teoretickému studiu základů oboru. Výuku v semináři pro slovanskou filologii zahájil s velkým zpožděním oproti jiným specializovaným filologickým odvětvím Jan Gebauer (1838–1907) v roce 1879/1880 (přednášky z bohemistické jazykovědy zahájil už r. 1873, profesorem se stal r. 1878).

gebauer

Po rozdělení univerzity na českou a německou v roce 1882 měla slovanská filologie velmi dobré podmínky k rozvoji. Gebauer převedl na českou univerzitu svůj seminář, v němž se orientoval téměř výhradně na bohemistiku. Obecnou slavistiku ponechal Gebauer Martinu Hattalovi. V roce 1897 rozdělil Gebauer seminář do tří oddělení: ponechal si oddělení české, Jiřímu Polívkovi  (1857–1933, mimořádný profesor od r. 1895, řádný profesor r. 1902) svěřil oddělení pro moderní řeči a literatury slovanské a Františku Pastrnkovi (1853–1940, mimořádný profesor od r. 1895, řádný profesor r. 1902) oddělení staroslověnské. Po Gebauerově smrti převzal bohemistické oddělení slovanského semináře v roce 1907/1908 Emil Smetánka (1875–1948, mimořádným profesorem r. 1908), při tom přibylo čtvrté oddělení slovanského semináře, a to pro českou literární historii, které vedl Jaroslav Vlček (1860–1930, mimořádný profesor r. 1901, řádný profesor r. 1908).

Po první světové válce bylo rozhodnuto vytvořit na pražské filozofické fakultě přední centrum světové slavistiky, kde měly být zastoupeny všechny slovanské jazyky a literatury. S tím souvisela rozsáhlá reorganizace slovanského semináře, prováděná pod vedením filologa, literárního historika a folkloristy, Slovince Matyáše Murka (1861–1952). Seminář byl od r. 1923 rozdělen na 9 oddělení: pro srovnávací slovanský jazykozpyt a staroslověnštinu, pro srovnávací dějiny slovanských literatur a lidová podání slovanská, pro československý jazyk, pro českou literaturu, pro nejnovější českou literaturu a literární kritiku, pro slovenskou literaturu, pro jihoslovanské jazyky a literatury, pro polský jazyk a literaturu, pro ruský jazyk a literaturu. V bohemistickém oboru měl Emil Smetánka (1875–1948) ještě titul řádného profesora pro nerozdělenou stolici českého jazyka a literatury. Vedle mluvnice přednášel do roku 1933/1934 starou českou literaturu, pak přenechal literární výklady mladším docentům a věnoval se výkladům ze staré češtiny a historické mluvnice. V roce 1933 se habilitoval Vladimír Šmilauer (1895–1983), který od letního semestru 1934 vykládal českou mluvnici a dialektologii. Zaměřil se hlavně na syntax a toponomatiku, jejímž byl průkopníkem.

Po válečné nucené uzávěře a znovuotevření českých vysokých škol v roce 1945 bylo třeba zabezpečit výuku novými silami, protože během okupace zemřeli čelní představitelé oboru Miloš Weingart (1939), František Pastrnek (1940) a Oldřich Hujer (1942), obětí heydrichiády se stal Josef Páta (1942). Na bohemistice byla posílena stolice českého jazyka řádnými profesory Václavem Vážným (1892–1966, do r. 1939 působil v Bratislavě) a Františkem Ryšánkem (1877–1969, působil nejprve v Bratislavě a od r. 1938 v Brně) a mimořádnými profesory Vladimírem Šmilauerem a Františkem Jílkem (Oberpfalzerem, 1890–1974). Ředitelem semináře a prosemináře pro slovanskou filologii byl Albert Pražák (1880–1956), předseda České národní rady v době květnového povstání roku 1945, který přednášel dějiny české literatury, jeho náměstkem se stal Bohuslav Havránek (1893–1978), jenž se postupně stal hlavním činitelem a inspirátorem poválečné české lingvistiky.

Poúnorová „očista“, tedy destrukce politickým režimem, se nevyhnula ani Karlově univerzitě. Přípisy Akčního výboru Národní fronty vydávané už krátce po únorových událostech roku 1948 znamenaly značné změny v profesorském sboru i vyloučení mnoha posluchačů ze studia a v obdobné činnosti pokračovaly nadále akční výbory jednotlivých fakult a v případě studentů prověrkové komise. Dosud autonomní vysoké školy se postupně dostávaly do područí KSČ a jí ovládaných státních orgánů. V případě literárněvědné a jazykovědné bohemistiky byla určitou brzdou před represivními opatřeními nového režimu autorita Bohuslava Havránka (děkan FF v letech 1948–1951 a děkan filologické fakulty, existující v letech 1952–1959 spolu s filozoficko-historickou fakultou, v letech 1952–1953) a Jana Mukařovského (rektor v letech 1948–1953).

V roce 1950 byl vydán nový Zákon o vysokých školách, který podstatným způsobem reformoval vysokoškolské studium, zrušil akademický senát a také podle sovětského vzoru zaváděl místo stolic, vázaných na osobu profesora, instituci kateder. Při té příležitosti byly ustaveny Katedra českého jazyka, obecného jazykozpytu a fonetiky a Katedra české a slovenské literatury a literární vědy. Katedru českého jazyka, obecného jazykozpytu a fonetiky vedl Bohuslav Havránek, v čele oddělení českého jazyka zde stál profesor František  Ryšánek a spolu s ním tu působili profesoři Vladimír Šmilauer a Václav Vážný. V roce 1957 katedra posílila příchodem profesora Jaromíra Běliče (1914–1977) z Olomouce. Působení odborníků-nekomunistů bylo však stále složitější a od roku 1958 v zásadě nebyla vědecko-pedagogická kariéra bez vstupu do KSČ možná (V. Vážný byl v této době penzionován).

V 60. letech přišel na katedru ze zrušené Vysoké školy pedagogické profesor Alois Jedlička (1912–2000). Už na přelomu 50. a 60. let se však začala výrazně měnit generační skladba docentů a profesorů katedry: habilitovali se mj. Karel Hausenblas (1923–2003) a Karel Svoboda (1914–1986). Nejvíce nových habilitací bylo v době politického uvolnění v letech 1964–1968, např. František Svejkovský (1923) na oboru starší české literatury, normalizace však toto střídání generací přerušila. Roku 1963 se rozdělila katedra českého jazyka, obecného jazykozpytu a fonetiky na katedru českého a slovenského jazyka, vedenou prof. Aloisem Jedličkou, a katedru obecné lingvistiky a strojového překladu, kterou řídil prof. Vladimír Skalička. Druhá polovina 60. let znamenala změnu intelektuálního ovzduší na fakultě, rozšiřování tematického obzoru i metod bádání i zahraničních styků a myšlenkové obohacení. Zákon v roce 1966 obnovil některé z liberálnějších rámců univerzitního života a znovu zavedl volby akademických funkcionářů. Od roku 1967 docházelo na FF k postupnému uvolňování veřejného projevu ve vztahu k současnému politickému dění.

To se však po invazi vojsk Varšavské smlouvy brzy změnilo. Od podzimu roku 1969 FF ovládala atmosféra strachu, vznikaly různé seznamy osob, které měly fakultu z politických důvodů opustit nebo být jinak potrestány. Normalizace přinesla vědecko-pedagogické práci na FF pohromu – při jmenováních docentů a profesorů rozhodovaly nadále v první řadě nikoli odborné kvality, ale loajalita k režimu a politické zásluhy. Další vlna „očisty“ KArlovy univerzity proběhla v letech 1970–1972, kdy ji museli opustit ti, kdo se podíleli na demokratizačním procesu konce 60. let, příp. byli zbaveni funkcí nebo jim byla zastavena pedagogická činnost. Z bohemistů byl v roce 1970 penzionován Vladimír Šmilauer.

Část odborného a pedagogického bohemistického dění se tak musela přenést mimo oficiální struktury. Někteří vědci a pedagogové, kteří nemohli z politických důvodů působit na FF, pořádali v období normalizace soukromé bytové semináře, zejména v humanitních oborech, jichž se účastnili i zahraniční profesoři. Pro ty, kdo nemohli být přijati k oficiálnímu studiu, zahájila 5. září 1988 výuku i ilegální Večerní univerzita bohemistiky, jejíž výuka měla standardní formu studia rozděleného do semestrů se zkouškami a zápočty. Jejím iniciátorem byl literární vědec Miroslav Červenka (1932–2005) a kurz vývoje spisovné češtiny a jazykové kultury tu vedl Alexandr Stich (1934–2003); počátkem roku 1990 byla přičleněna k FF jako mimořádná forma studia.

Od 90. let 20. století se v ÚČJTK začal rozvíjet výzkum českého znakového jazyka. Mj. na základě návrhu PaedDr. Miloně Potměšila, Ph.D., z Institutu pro neslyšící v Berouně, z roku 1993, který vybízel ke zkoumání českého znakového jazyka jako jazyka přirozeného, a tím i plnohodnotného dorozumívacího prostředku Neslyšících v České republice, byl v roce 1996 na FF otevřen tzv. mezioborový doplněk, který byl určen pouze studentům jednooborového studia českého jazyka a literatury a v jehož rámci byly některé bohemistické předměty nahrazeny předměty jako český znakový jazyk, dějiny hluchoty apod. Současně pracovala prof. Alena Macurová na tom, aby vznikl nový akreditovaný obor – čeština v komunikaci neslyšících. Otevřen byl poprvé v roce 1998, a od té doby je otevřen jak pro slyšící, tak i pro neslyšící a nedoslýchavé studenty, jimž ve zvládání studia pomáhá přítomnost tlumočníků českého znakového jazyka ve veškeré výuce. V současnosti má studium jazyka Neslyšících v kompetenci Ústav jazyků a komunikace neslyšících, který se z ÚČJTK jako samostatné pracoviště vyčlenil k 1. 11. 2013.

Zdroje:

Dějiny Univerzity Karlovy II–IV, Praha 1996–1998
Čeština doma a ve světě, č. 2 a 3/2002

Úvod > Ústav > Historie