Pelicanus vivificans

Pelicanus vivificans. Pocta žáků Alexandru Stichovi

 

Ve dnech 7.–8. března 2013 se u příležitosti 10 let od smrti významného českého bohemisty profesora Alexandra Sticha (1934–2003) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze uskuteční sympozium Pelicanus vivificans. Pocta žáků Alexandru Stichovi.

Na programu budou referáty jeho žáků, účastnit se budou i Stichovi kolegové a vrstevníci.

Organizační kolektiv: Robert Adam, Alena Andrlová Fidlerová, Jan Hon, Jan Chromý, Eva Lehečková, František Martínek

Program

 

Čtvrtek 7. března

9.30 zahájení kolokvia

Alexandr Stich – vědec a pedagog (předsedající: Filip Outrata)

10.00–10.30 Miloš Sládek: Na okraj písemné pozůstalosti Alexandra Sticha
10.30–11.00 Jana Hradílková: Podzemní univerzita bohemistiky
11.00–11.30 Robert Adam: ÚČJTK a KPČJ po Stichovi

11.30–11.45 přestávka na kávu

11.45–12.15 Martina Bekešová, Mira Nábělková: Bohemo-slovakista, slovako-bohemista Alexandr Stich
12.15–12.45 Jan Pišna: Společné odkazy minulosti pro bohemistiku a slovakistiku

12.45–14.15 oběd

Spisovné jazyky a jejich dějiny (předsedající: Tilman Berger)

14.15–14.45 Martin Stluka: Některé aspekty budování a lemmatizace diachronního korpusu vznikajícího v ÚČNK
14.45–15.15 Jarosław Malicki: K diversifikaci dějin češtiny. Slezsko
15.15–15.45 Ondřej Koupil: Konvence a experiment: Rosova pravidla pravopisu

15.45–16.00 přestávka na kávu

16.00–16.30 Jan Chromý: Ideologie demokratizace spisovné češtiny po 2. světové válce
16.30–17.00 Jan Červenka: Standardizace romštiny na území bývalého Československa

17.30 vernisáž výstavy „Alexandr Stich 1934–2003“

19.00 posezení v restauraci U Slovanské lípy

Pátek

8.30–9.00 káva a koláčky

(Lingvo)literární historie (předsedající: Václav Petrbok)

9.00–9.30 Jan Malura: Lingvoliterární (filologická) metoda a studium literatury střední doby – bilance a perspektivy
9.30–10.00 Josef Šebek: Motiv a intertextovost. Vztahy mezi texty v literárněvědných pracích Alexandra Sticha
10.00–10.30 Jan Hon: „Prosaroman“ a „knížky lidového čtení“ – o jednom bohemo germanistickém nedorozumění

10.30–10.45 přestávka na kávu

10.45–11.15 Alena A. Fidlerová: Antikrist v raněnovověkých Čechách
11.15–11.45 Jan Kvapil: Desiderius – od hraběte Šporka k alegorickému románu a zpátky
11.45–12.15 Jan Linka: Plesání jako jedna z cest k Brusu

12.15–13.45 oběd

(Lingvo)literární historie – pokračování (předsedající: František Martínek)

13.45–14.15 Tomáš Matějec: František Jan Vavák jako čtenář Starých pamětí kutnohorských
14.15–14.45 Štěpán Šimek: K recepci Starých pamětí kutnohorských Jana Kořínka v 19. století
14.45–15.15 Emiliano Ranocchi: Po futurismu. Nadčlověk, kult mašiny a axiologie dvou pohlaví v rané avantgardě: L. C. Fillia, R. Vasari, K. Čapek, J. Sosnkowski

15.15–15.30 přestávka na kávu

Edice a editoři (předsedající: František Martínek)

15.30–16.00 Pavel Kosek, Tomáš Slavický, Marie Škarpová: Mezioborová edice Brideliových Jesliček
16.00–16.30 Lucie Saicová Římalová: K zásahům do korespondence Boženy Němcové
16.30–17.00 Michal Charypar: Inspirativní polemika (Na okraj Stichových výzkumů Sabinovy redakční praxe)

17.15 Odhalení portrétu Alexandra Sticha v posluchárně č. 18, zakončení kolokvia

 

Anotace příspěvků

 

Robert Adam: ÚČJTK a KPČJ po Stichovi

Krátké vystoupení bude mít informační, přehledový charakter. Připomene předměty, které v ÚČJTK Alexandr Stich vyučoval, a pokusí se shrnout, jakým způsobem pracoviště dané předměty a tematické oblasti později rozvíjelo. Připomene A. Sticha rovněž jako organizátora přednášek Kruhu přátel českého jazyka a stručně zrekapituluje osudy Kruhu po Stichově smrti.

Martina Bekešová – Mira Nábělková: Bohemo-slovakista, slovako-bohemista Alexandr Stich

Alexandr Stich bol prakticky v priebehu celého svojho pôsobenia na pražskej filozofickej fakulte neúnavným propagátorom, zástancom a obhájcom bohemo-slovakistických, ale aj slovako-bohemistických kontaktov, štúdií, vedomia súvislostí. Príspevok sa zameria na jeho pedagogický prínos (výučbu v rámci bohemistiky i slovakistiky) a predovšetkým na jeho víziu, myšlienkový, inšpiratívny vklad do rozvoja vzťahov obidvoch odborov, do hľadania miesta a zmyslu českej slovakistiky v rámci zložito sa pretvárajúcej slavistiky a v neposlednom rade do formovania budúcej aktívnej a sebavedomej generácie bohemo-slovakistov a slovako-bohemistov.

Jan Červenka: Standardizace romštiny na území bývalého Československa

Přednášející přiblíží historii standardizace romštiny v České i Slovenské republice, které z hlediska romštiny tvoří do určité míry stále jednotné území. Všimne si i rozdílů mezi standardizací romského jazyka a romského pravopisu. Budou vysvětleny čtyři principy současného pravopisu romštiny platného u nás – fonologický, morfologický, interdialektní a etymologický.
Samotný pojem standardizace chce přednášející ukázat v několika významech. Zbude-li čas, srovná situaci u nás s takzvaným mezinárodním romským pravopisem.

Alena A. Fidlerová: Antikrist v raněnovověkých Čechách

Příspěvek se zabývá českým překladem díla Dionysia z Lucemburku, německého kapucína, kazatele, spisovatele a přítele Martina z Kochemu, které bylo pod názvem Leben Antichristi, oder außführliche, gründliche und historische Beschreibung von den zukünftigen Dingen der Welt poprvé vydáno roku 1682 ve Frankfurtu. I přes počáteční nepřízeň oficiálních církevních míst šlo o velice populární spis (do roku 1771 vyšel německy nejméně dvanáctkrát, z toho pětkrát ve Vídni a jednou zároveň ve Vídni a v Brně), který podle Kochemových slov představoval jakýsi doplněk jeho Velikého života Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše (1. vydání 1677), často vydávaného v německém originálu i v českém překladu (1. vydání 1698) až do počátku 20. století. Na rozdíl od Kochemova spisu ale Dionysiova kniha, označovaná často jako poslední dozvuk středověkých proroctví, patrně česky nikdy tiskem nevyšla, dochovaly se však nejméně čtyři torzovité rukopisné exempláře jejího překladu, pocházející z poloviny 18. až počátku 19. století. Cílem příspěvku je krátce představit německou předlohu, jejího autora a vývoj jejího textu, popsat dochované rukopisy českého překladu a formulovat o nich některé hypotézy, zejména zda bylo dílo přeloženo do češtiny jednou, či vícekrát, zda je možné na základě textu překladu identifikovat vydání, z něhož bylo překládáno (a příp. díky tomu zpřesnit dataci dochovaných rukopisů), zda je možné říci něco bližšího o osobě překladatele či překladatelů, o vzájemných vztazích jednotlivých rukopisů a o tom, jestli byl překlad určen k tisku, nebo pro soukromou potřebu překladatele a jeho okruhu.

Jan Hon: „Prosaroman“ a „knížky lidového čtení“ – o jednom bohemo-germanistickém nedorozumění

Tzv. „knížky lidového čtení“ ukazují, že Stichův apel studovat dějiny českého písemnictví s ohledem na jejich úzké sepětí s německou literaturou skrývá i metodologické čertovo kopýtko: německá germanistika již několik desítek let pohlíží na texty jako ‚Meluzínu‘, ‚Fortunata‘ či ‚Magelonu‘ jako na počátky tvorby „románové“. Tato perspektiva germanisty nabádá k tomu, klást daným textům historicko-poetologické otázky: proč byly tyto texty ve své době překládány tak, jak byly, kým a jak byly čteny, kudy se ubírala cesta těchto „historií“ od historiografie směrem k beletrii. Bohemistika si cestu k takovým otázkám zatarasila zideologizovaným pojmem „knížky lidového čtení“. Kulturní kontext vzniku těchto textů byl pokládán za druhořadý, v popředí zájmu stála jejich cesta „k lidu“ v době pobělohorské. Byl to Alexandr Stich, kdo naznačil, že právě zde leží nesamozřejmé počátky české fikční tvorby, a po dlouhé době tak implicitně obrátil pozornost k místu těchto textů nikoli v pobělohorské lidové kultuře, ale v předbělohorské „renesanční“ literatuře. Přednáška se budě věnovat těmto souvislostem, vycházejíc z podrobné analýzy vybraných raněnovověkých českých překladů německých „románů“.

Jana Hradilková: Podzemní univerzita bohemistiky
Krátká vzpomínka na působení prof. Sticha v rámci projektu Večerní univerzity bohemistiky v letech 1988–1991.

Michal Charypar: Inspirativní polemika (Na okraj Stichových výzkumů Sabinovy redakční praxe)

Příspěvek představí filologicky a textologicky orientované práce Alexandra Sticha shrnuté ve svazku Sabina – Němcová – Havlíček a jiné textologické studie (2011). Jde zejména o výzkumy redakčně-edičních zvyklostí Karla Sabiny při zacházení s texty českých klasiků, k nimž Sticha původně inspirovaly teorie Oldřicha Králíka o Sabinových zásazích do díla K. H. Máchy. Stichovy výzkumy však převádějí Králíkovo téma do částečně jiné oblasti a vyznívají následně jako polemika s ním. Cílem příspěvku není detailní kritické přezkoumání Stichovy argumentace v rámci dané problematiky, ale mnohem obecněji poukázání na zálibu badatele v diskusích mluveného i psaného charakteru, na jejichž prvky v jeho pracích často narážíme. Polemiku chápal Alexandr Stich především jako způsob nabývání nových poznatků. Z toho důvodu byla názorová konfrontace s jeho texty vždy inspirativní také pro autora příspěvku.

Jan Chromý: Ideologie demokratizace spisovné češtiny po 2. světové válce

Příspěvek vychází z předpokladu, že diskuse o jazykové kultuře jsou aktem nikoli vědeckým, ale politickým. Z uvedeného předpokladu vyplývá, že aktéři diskusí reprezentují vlastní zájmy a představy, které se snaží prosadit. Prosazování těchto zájmů je zároveň v úzkém vztahu s mocenským postavením v rámci lingvistické obce. Pojem demokratizace spisovné češtiny (SČ) je pro poukázání na tyto aspekty myšlení o jazykové kultuře ideální. Demokratizace SČ je proces, jehož existence se po roce 1945 nezpochybňuje, avšak sama podstata tohoto pojmu umožňuje jeho rozdílné uchopování přinejmenším v těchto dimenzích: 1) přirozenost procesu vs. nutnost nápomoci; 2) SČ se přibližuje lidu vs. lid se přibližuje SČ; 3) demokratizace vs. úpadek SČ. Příspěvek ukáže, jakými způsoby byl pojem demokratizace SČ využíván k prosazení různých politických zájmů.

Pavel Kosek – Tomáš Slavický – Marie Škarpová: Mezioborová edice Brideliovych Jesliček

Příspěvek prezentuje výsledky přípravy kritické edice zpěvníčku adventních, vánočních a katechismových písní Fridricha Bridelia. Zaměří se na zvolená ediční řešení a nastíní obecnější metodologické otázky týkající se zkoumání dějin bohemikální hymnografie raného novověku.

Ondřej Koupil: Konvence a experiment: Rosova pravidla pravopisu

Vystoupení představí pojetí pravopisu v ortografické části Čechořečnosti (1672) Václava Jana Rosy.

Jan Kvapil: Desiderius – od hraběte Šporka k alegorickému románu a zpátky

Východiskem tohoto pojednání bude nenápadný spisek „Alt- und erneuerte Andacht / Zu dem Heiligen Bischoffen / und Martyrer DESIDERIO“ z počátku 18. století, který dosud unikal šporkovským bibliografům. Od lokálního kultu sv. Desideria kolem dnes již zaniklé románské rotundy v Lysé nad Labem se v druhé části příspěvku přeneseme do roviny alegorické: v centru naší pozornosti bude stát alegorická postava Desideria, ztělesňujícího lidskou duši na cestě hledání Božské lásky v kontextu. Tento příspěvek se tak nutně bude pohybovat na pomezí duchovního světa hraběte Františka Antonína Šporka, jezuitské spirituality a španělské mystiky.

Jan Linka: Plesání jako jedna z cest k Brusu

Na českojazyčných verzích textu Plesání sv. Bernarda z vybraných kancionálů a modlitebních knih ze 17. století se pokusím představit stylistické úpravy jednoho z nejvlivnějších sebeidentifikačních a meditačních textů jezuitského prostředí. Na jeho redakčních proměnách lze dokumentovat, že k sestavení textu, který roku 1658 použil jezuita Jiří Konstanc pro tisk jemu připisovaného Manuale telčského mariánského bratrstva, potřeboval znát několik dříve publikovaných verzí. Takovéto konfrontace redakčního rázu byly nepochybně jedním z podnětů k jazykovému „osvícení“, jehož výsledky najdeme v jeho Brusu jazyka českého z roku 1667. Pro nás jsou pak podnětem k historickostylistickým úvahám.

Jarosław Malicki: K diversifikaci dějin češtiny. Slezsko

V dějinách národního jazyka představuje vývoj spisovného standardu snad nejvýznamnější, reprezentativní proud. Přes zjednodušené náhledy syntetických zpracování to však není proces jednoproudý, tím spíše žádná vědecky schválená vývojová linie. Vedle indicií, které se někdy vynořují z jazykových památek pro možné nedokončené nebo neuskutečněné vývojové cesty spisovné češtiny, vzniká rovněž otázka transformace či deformace jejího spisovného vzorce do různých oblastně nebo společensky podmíněných variant. Ve Slezsku jako oblasti ležící na okrajích a vně českého jazykového území se vytvořily zvláštní podmínky pro vývoj spisovné češtiny, a to buď na velmi specifické nářeční půdě, anebo i bez nářečního základu, který by se řadil k českému národnímu jazyku. Příznačná pro regionální vývoj češtiny byla zde i konkurence s jinými dorozumívacími prostředky. Proto je v jazykověhistorickém popisu třeba respektovat dvojí zařazení: jednak k dějinám národního jazyka (národních jazyků), jednak k vývoji regionální vícejazyčné komunikační soustavy.

Jan Malura: Lingvoliterární (filologická) metoda a studium literatury střední doby – bilance a perspektivy

Význam Stichových prací  pro poznání literárního života raného novověku. Charakteristika lingvoliterární metody v kontextu jiných „vnitrotextových“ badatelských přístupů – filologického pozitivismu, strukturalismu a studia stylistiky literárních textů (analogie s bádáním  románských filologů, L. Spitzer). Od filogického detailu k pohybu po velkých časových úsecích, resp. napříč dějinami národní literatury. Stichovo pojetí intertextuality a tematologie. Přínos a omezení Stichovy koncepce v souvislostech současných výzkumů literatury a kultury raného novověku (lze Sticha následovat?). Popularizace a prosazování hodnot jako program.

Tomáš Matějec: František Jan Vavák jako čtenář Starých pamětí kutnohorských

Příspěvek navazuje na výklad, který o poměru milčického písmáka a rychtáře Františka Jana Vaváka (1741–1816) ke Kořínkovým Starým pamětem kutnohorským (1675) podává komentář ke Stichově a Lungově edici Kořínkova spisu (s. 481–484). Rozhojňuje doklady Vavákova zájmu o Kořínkovu práci, sleduje výskyt kořínkovské hornické terminologie („slov horničných“) ve Vavákových skladbách a připomíná některé další formální vztahy mezi Kořínkovým spisem a Vavákovými texty.

Jan Pišna: Společné odkazy minulosti pro bohemistiku a slovakistiku

Příspěvek se pokusí přiblížit několik problematických témat literárněvědné bohemistiky a slovakistiky, která dosud byla jen na periférii zájmů obou disciplín. Je to dáno hlavně tím, že pro bohemistu je zájem studia vymezen především teritoriálně, pro slovakistu jazykově. Jak tedy přistupovat k textům a osobnostem tato kritéria překračujícím?

Emiliano Ranocchi: Po futurismu. Nadčlověk, kult mašiny a axiologie dvou pohlaví v rané avantgardě: L.C. Fillia, R. Vasari, K. Čapek, J. Sosnkowski

Vycházeje z tvorby „kacířských” pozdních futuristů Fillii a Vasariho, budu se snažit odhalit skryté předpoklady Marinettiho kultu mašiny a jeho význam v rámci moderny jako všeobecný program obnovy člověka. V první kritice tohoto programu, tvořené bývalými futuristy, lze najít pokus odevzdat ženě příslušné místo v kultuře. Z tohoto hlediska budu zkoumat tuto tematiku v tvorbě dvou modernistických spisovatelů, Karla Čapka a už úplně zapomenutého Jiřího Sosnkowského. Téma lásky, pohlaví a rození v R.U.R.,  Válce s mloky a v novelách Sosnkowského se dají mj. pochopit i jako kritika futuristického programu.

Lucie Saicová Římalová: K zásahům do korespondence Boženy Němcové

Příspěvek je inspirován Stichovou analýzou dopisů B. Němcové tzv. neznámému adresátovi (zejm. Sabina – Němcová – Havlíček;  Dovětek o Valhale). Sleduje, jaká metoda a jaké argumenty byly v této analýze užity, a analyzuje také argumentaci v další diskusi vyvolané Stichovou prací, především ve studiích J. Janáčkové. Pokouší se také obecněji systematizovat možné typy zásahů do dopisů a korespondence B. Němcové v různých druzích publikací.

Miloš Sládek: Na okraj písemné pozůstalosti Alexandra Sticha

Příspěvek stručně seznamuje s písemnou pozůstalostí Alexandra Sticha, s jejím převzetím do sbírek Literárního archivu Památníku národního písemnictví, s jejím současným uložením, úplností a s badatelskou dostupností. Vedle výčtu významnějších dokladů, rukopisů a tisků a nejčetnějších pisatelů korespondence se autor příspěvku zaměří na několik pozoruhodnějších rukopisů vztahujících se ke studiu raněnovověké bohemikální literatury i na specifika tohoto osobního fondu.

Martin Stluka: Některé aspekty budování a lemmatizace diachronního korpusu vznikajícího v ÚČNK

Diachronní korpus vznikající v rámci ÚČNK je rozšiřující se textovou databází, která v sobě zahrnuje texty vzniklé v průběhu 13.–20. století. Snahou jeho budovatelů je, aby byl alespoň relativně reprezentativní na ose časové a v oblasti žánrové. Aby však mohl být tento korpus (obecně platí, že nejen on) náležitě vytěžován, je nutné přistoupit k jeho kompletní lemmatizaci. Vzhledem k tomu, že součástí korpusu jsou texty z různých vývojových fází českého jazyka, není ve své podstatě zvládnutelné a patrně ani smysluplné lemmatizovat veškeré texty najednou. Výhodnější se nám jeví postupná lemmatizace respektující v hrubších obrysech jednotlivá vývojová období českého jazyka (období staročeské, středněčeské a 19. století s přesahem do 1. poloviny století dvacátého).

Josef Šebek: Motiv a intertextovost. Vztahy mezi texty v literárněvědných pracích Alexandra Sticha

Alexandr Stich patří mezi hrstku českých badatelů v oblasti literární historie či teorie, kteří výrazněji pracovali s konceptem intertextovosti. Stich tak ovšem činí nikoli na základě teoretických premis, ale spíše v interpretačním dialogu s texty. Zaměřuje se zejména na relativně ustálené, respektive i specificky jazykově ztvárněné tematické prvky literárního díla ‒ motivy, a to většinou napříč různými texty a historickými obdobími. Příspěvek je pokusem o stručnou teoretickou analýzu a typologii Stichova intertextového přístupu včetně užívané terminologie, doloženou příklady z hlavních motivických okruhů jeho „lingvoliterární historie“. Cílem je nejen vyzdvihnout svéráznost a originalitu jeho přístupu, ale rovněž dotknout se obecnější problematiky (re)konstrukce mezitextových vztahů, pro niž Stichova literárněvědná metoda poskytuje mnoho konkrétních dokladů.

Štěpán Šimek: K recepci Starých pamětí kutnohorských Jana Kořínka v 19. století

Příspěvek v návaznosti na obsáhlý komentář v Stichově a Lungově edici Kořínkových Pamětí z roku 2000 poukáže na skutečnost, že Kořínkovo dílo bylo čteno i daleko později, než uvádějí editoři zmíněného vydání. Připomeneme již dříve publikované doklady intertextového vztahu mezi dílem Kořínkovým a tvorbou J. E. Vocela, zopakujeme hypotézu o Nerudově inspiraci Kořínkem (na základě nápadné podobnosti onomatopoií vyjadřujících slavičí zpěv v Pamětech a v povídce Figurky z cyklu Povídek malostranských) a vůbec poprvé budou prezentovány poznatky o obrazu Pamětí a jejich autora v díle učitele, archeologa, historika, ale také spisovatele-popularizátora Klimenta Čermáka, v jehož knížkách o české historii, určených především školní mládeži, se setkáváme nejen s Pamětmi jako uváděným nebo citovaným pramenem, ale dokonce se samotným Janem Kořínkem jako literární postavou; zmíněno bude rovněž hodnocení Čermákovy spisovatelské práce, jež se mu dostalo od některých literárních historiků, např. Arna Nováka.