KPČJ

Kruh přátel českého jazyka

 

Přednášky Kruhu jsou otevřeny a přístupny všem zájemcům. Konají se na Filozofické fakultě UK každou středu v podzimním (říjen–prosinec) a jarním (březen–květen) běhu. Jeho programy jsou zasílány všem příznivcům a zveřejňovány na internetu. Organizační kolegium KPČJ tvoří Robert Dittmann (robert.dittmann@ff.cuni.cz; předseda), Josef Bartoň, Milan Harvalík, Ondřej Koupil, Petr Nejedlý, Vladimír Petkevič a Irena Vaňková.


Historie Kruhu přátel českého jazyka

Robert Dittmann

 

Prvotní impuls k založení Kruhu vyšel od prof. Josefa Kurze: v kanceláři Slovníku jazyka českého, již sdílel s Jiřím Hallerem, ho napadla myšlenka české obdoby polské Společnosti milovníků jazyka polského (Haller 1964, s. 2). Hlavním iniciátorem vzniku Kruhu byl ovšem dr. Jiří Haller. Dále se o něj z řad bohemistů zasloužili zvláště František Oberpfalcer-Jílek, Vladimír Šmilauer a Josef Václav Bečka. Činnost Kruhu přátel českého jazyka započala 25. 2. 1938. Tehdy se konala zahajovací schůze, jíž předsedal prof. dr. Miloš Weingart a na níž byl zvolen přípravný výbor. Jeho členy se stali dr. Jiří Haller, doc. František Oberpfalcer, mjr. Antonín Opravil ad. Na dalších přípravných pracích byli účastni také spisovatelé Jaroslav Kvapil a Marie Pujmanová. Díky prof. Weingartovi byl Kruh hned od počátku existence založen jako zvláštní odbor Společnosti pro slovanský jazykozpyt. Hlavním „tahounem“ činnosti Kruhu byl od počátku do roku 1948 triumvirát J. Haller, V. Šmilauer a F. Oberpfalcer (Bečka 1984, s. 38). Nelze přehlédnout, že všichni zakládající bohemisté stáli v té době mimo proud české jazykovědy reprezentovaný Pražským lingvistickým kroužkem.

Dne 31. 3. 1938 se pak uskutečnila ustavující schůze Kruhu. Na ní byl jednomyslně zvolen prvním předsedou Jaroslav Kvapil (1868‒1950). Byl to divadelní režisér, dramatik a básník, významný účastník prvního odboje, autor legendárního Manifestu českých spisovatelů (1917) a zanedlouho po svém angažování v Kruhu jeden z nejstarších účastníků druhého odboje a ještě později, ve věku 79 let, jediný divadelník, jenž 22. 2. 1948 podepsal výzvu demokratických stran k zachování demokracie v Československu. V roce 1938 přitom už Kvapil vůbec neviděl, takže přednášky pronášel zcela spatra, jak později vzpomínal V. Šmilauer (1978, s. 5). První místopředsedkyní se stala Marie Pujmanová a druhým místopředsedou řečnicky nadaný a agilní František Oberpfalcer. Na schůzi, jíž se zúčastnilo téměř 140 osob, byl schválen jednací řád. Podle něho bylo „úkolem Kruhu pracovat o kultuře českého jazyka a pěstovat smysl pro jeho správnost a ušlechtilost“ (Bečka 1984, s. 29). Dále byly vyměřeny členské příspěvky a zvolen ústřední výbor. Jeho členy se stali Jiří Haller (první jednatel Kruhu a pak též vedoucí pražské pobočky, ustavené až 9. 6. 1939), Vladimír Šmilauer, Anna Marie Tilschová ad. Jedním ze zakládajících členů byl tehdejší primátor Prahy a později doyen třetího odboje Petr Zenkl (k rané historii viz Kruh přátel českého jazyka 1938, s. 157‒158; [Zpráva o Kruhu přátel českého jazyka] 1939, s. 57‒60). Na závěr ustavující schůze zazněla přednáška Františka Oberpfalcera s názvem Chvály a obrany českého jazyka. Kruhu adresoval na jeho pouť dějinami slova T. G. Masaryka z roku 1884: „Chceme býti mravní a vzdělaní, a proto v úctě máme řeč předků svých, neboť nemáme pro tužby své prostředku lepšího a milejšího než řeč mateřskou“ (Oberpfalcer 1945, s. 50). Druhou přednášku proslovil básník Josef Hora a zakončil ji výzvou k uvědomění si toho, že „dobře česky mluvit znamená především svobodně česky myslit“ (Hora 1938, s. 13).

Stanovy Kruhu vyšly tiskem roku 1946 (tehdy už byl Kruh samostatným spolkem). Podle nich bylo jeho účelem „sdružovati milovníky českého jazyka, pěstovati vzájemnost mezi nimi, pracovati proti znevažování mateřštiny, podněcovat a podporovat vědecké, výchovné a umělecké snahy, které stavějí psaný i mluvený jazyk do služeb národního ducha, a pěstovat smysl pro správnost a ušlechtilost vyjadřování podle platné normy“ (Stanovy 1946, s. 3). Stručně řečeno: úkol Kruhu byl stanoven jako kultivace češtiny, resp. původně jazyka „československého“, a s tím související osvětová činnost.

V roce 1938, ve vypjaté atmosféře nacistického útlaku směřovaného ke zničení první československé republiky, tehdy jediné demokracie ve střední Evropě, se myšlenky Kruhu setkaly se širokou kladnou odezvou českojazyčné veřejnosti. Do Kruhu vstupovali někteří spisovatelé (Josef Hora, František Křelina, Karel Konrád) a další umělci, bankéři, političtí představitelé (např. kancléř prezidentů Masaryka a Beneše dr. Přemysl Šámal), úředníci, armádní činitelé, typografové, lékaři i dělníci. Už v roce svého založení disponoval Kruh více než 500 členy a zakládaly se pobočky mimo Prahu.

Kruh jako tehdejší součást Společnosti pro slovanský jazykozpyt nemusel za protektorátu přerušit svou činnost, ačkoliv byla výrazně okleštěna, např. mimopražské pobočky musely aktivity zcela pozastavit (Haller 1945, s. 57). Po zavření českých vysokých škol jeho pražské přednáškové cykly do jisté míry suplovaly bohemistickou výuku. V této tragické době, která mj. odsoudila češtinu do role němčině podřízeného jazyka a systematickými perzekučními kroky podvazovala možnosti jejího rozvoje vědeckého a uměleckého, posilovaly české národní vědomí, lásku k mateřštině a dodávaly naději v lepší budoucnost. Kupříkladu první přednáška po vzniku protektorátu se konala 26. 5. 1939 a Oberpfalcerovo vystoupení neslo manifestační název Neumlčitelnost českého jazyka (Eckert 1971, s. 5). Sám Jiří Haller (1945, s. 57) válečný Kruh charakterizoval jako „sdružení vyloženě protiněmecké“ a podle pozdějšího hodnocení I. Lutterera (1989, s. 14) si právě práce Kruhu za protektorátu „dobyla nejvíce zásluh“. Přednášky konané v cyklu Spisovná čeština od ledna do června 1940 vyšly ještě v témže roce tiskem jako Hovory o českém jazyce (Polák 1949‒50, s. 56), v jarním běhu 1941 byl uspořádán cyklus o dialektologii, v podzimním běhu téhož roku a po krátkém přerušení v důsledku teroru po nástupu Heydricha do Prahy i v běhu jarním roku 1942 se probíral jazyk významných českých spisovatelů, cyklus o slohu české věty byl po dalším přerušením vinou teroru za heydrichiády dokončen až na podzim 1942 atd. Poslední přednášku před osvobozením pronesl F. Oberpfalcer 18. 4. 1945 na téma Čeština mezi jazyky evropskými (Oberpfalcer 1945, s. 52). Mezi celkem třiceti čtyřmi přednášejícími za šest válečných let najdeme např. J. V. Bečku, B. Hálu, A. Grunda, J. Hallera, Q. Hoduru, J. Janka, V. Mazlovou, F. Oberpfalcera, B. Rybu, V. Šmilauera, J. Vachka či V. Vážného. Jen zázrakem v tomto heroickém období nepřišel nikdo z čelných představitelů Kruhu o život, přitom se přednášky až do roku 1942 konaly přímo v centru Prahy: v hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí. Přednášející i posluchači se museli naučit jinotajům, preventivní anonymizaci autorství citátů a narážkám a jejich interpretaci a také přepnutí do čistě odborného modu komunikace při návštěvě hostů nevítaných a nebezpečných. Posluchačstvo Kruhu vytvořilo časem podivuhodně sehrané a konspirativní společenství, kde se všichni znali, přestože osob bývalo na přednáškách i více než sto. Jen to a souhra šťastných náhod umožnily mít se včas na pozoru před konfidenty gestapa a zbavit se brzy několika kolaborujících členů. O to, že nikdo z přednášejících nebyl Němci pronásledován, se údajně zasloužil významný německý bohemista a profesor pražské německé univerzity Eugen Rippl (1888‒1945; srov. Lutterer 2000, s. 261). Právě pod E. Rippla byl Šmilauer přidělen za války do postheydrichovského Institutu für tschechische Sprache und Literatur se slibem možnosti netendenčního bádání (Šmejkalová 2015, s. 104‒105). Šmilauerovi to po válce způsobilo mnoho nepříjemností, byl však poválečnou fakultní vyšetřovací komisí zcela očištěn (Šmejkalová 2015, s. 111). O odvaze Vladimíra Šmilauera, už tehdy hlavního organizátora přednášek, svědčí to, že např. v roce 1943 dokonce v rozhlasovém vystoupení připomněl původní slovanské osídlení části Německa (srov. Šmejkalová 2015, s. 123). Díky němu mohl Kruh až do úplného závěru války „působit jako centrum tichého intelektuálního odboje“ (Šmejkalová 2015, s. 125).

Až po válce se mohl Kruh plněji a znovu nadechnout k novému rozletu. Předseda Kruhu Jaroslav Kvapil byl téměř rok vězněn nacisty a po návratu do Prahy v květnu 1945 se okamžitě znovu ujal řízení Kruhu. Jako jedna z prvních poválečných publikací spjatá s KPČJ vyšla oslavná a jazykověobranná knížka Františka Oberpfalcera s titulem převzatým z apostrofy užité Janem Nerudou v roce 1890: Krásná, čistá, svatá řeč mateřská (1945). Oberpfalcer tak zveřejnil tiskem doplněný proslov přednesený v ústředí Kruhu brzy po osvobození. Do zmíněné publikace byl zařazen také pozdrav Kruhu od Syndikátu českých spisovatelů. V něm Pavel Eisner formuloval vzletnou výzvu do nového období: „Čeština nebude nikdy jazykem světovým ve smyslu expanse prostorové. Budiž tedy světová po duchu, budiž kněžnou mezi kněžnami […]. Chceme s vámi, aby rostla ze samých bílých kvádrů ta jedna jediná stavba jazyka národního, aby rostla v zářný Pantheon, jsouc templum in modo arcis, tedy po česku Chrám i Tvrz veškerého života našeho, polední našich i půlnocí“ (Eisner 1945, s. 60). Zásluhy z válečného období oceňovali i političtí představitelé. Například ministr dr. Jaroslav Stránský požádal o přijetí za člena, neboť účel Kruhu považoval „za stejně důležitý politicky jako kulturně“ (Oberpfalcer 1945, s. 52). Doba vzedmutého nacionalismu po válce vedla také ke kampani za počešťování německých příjmení. Této iniciativy se vehementně chopil František Oberpfalcer (nově František Jílek), avšak většina jeho kolegů v Kruhu s německými jmény (Haller, Šmilauer) zůstala vůči této krátce trvající dobové tendenci rezistentní. To vedlo energického F. Jílka k trvalému rozchodu s Kruhem v roce 1948.

V prvních poválečných letech Kruh přátel českého jazyka obnovil a rozvinul svou činnost. Vydal významné publikace vědecké (V. Šmilauer: Novočeská skladba, 1947; J. V. Bečka: Úvod do české stylistiky, 1948) a popularizační (První hovory o českém jazyce, 1946; Druhé hovory o českém jazyce, 1947) či praktické (J. Mašín a J. V. Bečka: Stručný slovník českých synonym, 1947), otiskl své stanovy jako samostatného spolku (1946) a rozbíhala se i činnost korektorská. Například v letech 1946‒1947 provedli členové Kruhu jazykové úpravy u více než 100 knih každý rok (Eckert 1971, s. 4). V roce 1947 sdružoval Kruh už na deset tisíc členů (Lutterer 1989, s. 15), jen pražská pobočka čítala v roce 1946 asi 1300 duší (Eckert 1971, s. 3). Pro členstvo a příznivce začal být vydáván Oběžník Kruhu přátel českého jazyka. První číslo za spoluredakce dr. Jiřího Daňhelky vyšlo 15. 1. 1947, do roku 1951 jich vzniklo dvacet, poslední bylo vytištěno 15. 12. 1951. Tehdejší tematické přednáškové cykly byly zaměřeny na český pravopis a výslovnost, českou mluvnici, sloh, obohacování slovní zásoby (z něhož vzešla strojopisná publikace V. Šmilauera Obohacování slovní zásoby, 1953), řečnictví, stavbu české věty a přesahovaly svou kontinuitou až téměř do poloviny 50. let. Šmilauerovo Novočeské tvoření slov, připravené na počátku 50. let jako součást plánované Novočeské mluvnice, muselo už však pro nepřízeň doby čekat na vytištění víc než dvacet let.

Komunistický převrat v roce 1948 znamenal pro Kruh přátel českého jazyka drsný dějinný přeryv a předznamenal jeho čtyřicet let trvající existenční ohrožení. Kruh byl jako samostatná právnická osoba brzy po Únoru zakázán a navíc jeho činnost byla oslabena odchodem prof. F. Jílka. Sláblo také počáteční nadšení širší veřejnosti, a i když někteří významní spisovatelé jako A. C. Nor, F. Křelina, K. Bednář či J. Knap zachovali Kruhu přízeň, členská základna do roku 1972 zaznamenala výrazný úbytek na cca 700 osob a postupně stárla. Po roce 1948 se podařilo přežít jen pražské pobočce Kruhu, a to díky tomu, že našla či nacházela střešní organizace, jež ji před očima režimu zaštítily. Příkazem ministerstva byl Kruh převeden zprvu do Státního ústavu jazykového, ten však byl velmi brzy, snad na přímý nátlak Bohuslava Havránka (Šmilauer 1978, s. 12), zrušen. Jen díky Šmilauerovu přičinění přijala pak Kruh pod svá křídla Jazyková škola a konečně od roku 1963 Obvodní kulturní dům v Praze 1, u něhož sdružení našlo azyl na dlouhých dvacet let. Po skonu prof. Vladimíra Šmilauera (1983) byl Kruh zaštítěn Sdruženým klubem ROH Melantrich (Lutterer 1989, s. 14‒16). Také publikační platforma Kruhu byla ochromena. Od roku 1956 jsou ve fondu Knihovny Ústavu pro jazyk český AV ČR doloženy první strojopisné Zprávy Kruhu přátel českého jazyka, jejich řada končí rokem 1981. Od té doby byl vydáván jednou ročně Sborník Kruhu přátel českého jazyka, jehož poslední číslo máme dosvědčeno k roku 1993 (vyšly v něm přednášky či jejich shrnutí z akademického roku 1990‒1991).

Za komunistické totality udržovali a rozvíjeli činnost Kruhu přátel českého jazyka především dva vynikající bohemisté, kteří stáli už u jeho zrodu: dr. Jiří Haller (1896‒1971) a prof. Vladimír Šmilauer (1895‒1983), ten byl už od dubna 1938 garantem přednáškových aktivit. V době, kdy vedoucí funkce v české jazykovědě zastával jejich generační vrstevník Bohuslav Havránek, dříve čelný představitel Pražského lingvistického kroužku (jenž se s J. Hallerem dostal ve 30. letech do ostré polemiky ohledně bojovného purismu a rigorózně chápané jazykové správnosti), se Kruhu nedostávalo široké podpory bohemistů a už vůbec ne podpory z míst politických. Až pozdější desetiletí přinesla vyrovnanější pohled na ranou činnost Jiřího Hallera za jeho působení v Naší řeči (např. Stich 1970, Sedláček 1986, Chromý 2006, Haller 2007). Vskutku prorocky zní o Hallerovi kondolenční slova Josefa Vachka jménem Jazykovědného sdružení v roce 1971: „Budoucnost ocení dílo zesnulého mnohem spravedlivěji, než se to stalo dosud“ (O Jiřím Hallerovi, 1971, s. 19). Dnes už hodnotíme plněji a komplexněji Hallerovu bohemistickou činnost v oboru dialektologie, teorie interpunkce, teorie přímé řeči (Haller zavedl do české lingvistiky termín polopřímá řeč), lexikografie (objemný, ale nedokončený vícesvazkový Český slovník věcný a synonymický, 1969‒1987 /druhý a třetí svazek dokončil V. Šmilauer, spolu s L. Hradským sestavil i čtvrtý, rejstříkový svazek/; stručný Kapesní slovník cizích slov, 1954), teorie i praxe vyučování češtině (čtyřdílná středoškolská učebnice Jazyk mateřský, spolu s J. Jelínkem, 1947‒1950) a praktických aplikací (např. Jak se dělí slova, 1956). Po prvním díle brusičsky laděné Rukověti mateřského jazyka: správně česky (1940), zahrnující písmena A‒K, byl po válce připraven i díl druhý. Pro nepřízeň z řad vlivných jazykovědců však byla sazba rozmetána.

Světoznámý Pražský lingvistický kroužek, jehož spiritus agens v meziválečném Československu byl Roman Jakobson a jenž sám nepřežil dlouho rok 1948, se ani ve vědě někdy neprosazoval zcela čestně. První polistopadový rektor Masarykovy univerzity bohemista prof. Milan Jelínek například při hodnocení Jakobsonovy kritiky Hallerových postojů řekl, že do ní vnesl nejenom evropský rozhled, ale také „asijskou záludnost a bolševickou sveřepost“ (Lutterer 2000, s. 260). Václav Černý, nástupce F. X. Šaldy a světoznámý komparatista, jenž sám poznal v 50. letech naplno Havránkovu a Mukařovského nepřízeň, popsal kolektivní postup Pražského lingvistického kroužku slovy tak, že „byl dokonale zorganizovanou klikou, která se bezohledně drala vzhůru kolektivním úsilím, zmocňovala se pozic ve vědeckých institucích, měla obsazený vlivný denní tisk, jímž se pilně propagovala, pořádala celá vědecká tažení […], k nimž si rozdělovala dílčí popravčí úkoly“ (Černý 1992, s. 273).

Přičiněním Havránka, jenž jakožto tehdejší děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy nesl bezprostřední odpovědnost za poúnorové vyhazovy studentů i pedagogů při ideologických čistkách (jakkoli je nutno na straně druhé zdůraznit i jeho velmi záslužnou činnost v jiných letech, včetně „záchrany“ mnoha režimu nepohodlných vědců), byl Haller v roce 1950 předčasně penzionován. Velmi znepříjemňována byla po řadu let vědecká činnost také Vladimíru Šmilauerovi, přestože byl v roce 1951 jmenován řádným vysokoškolským profesorem českého jazyka a v dalších letech dosáhl zejména v oboru onomastiky, do níž zavedl tzv. metodu malých typů, evropské reputace. Šmilauer, už od roku 1938 mimořádný profesor Univerzity Karlovy, se také ocitl podle svého pozdějšího svědectví přímým Havránkovým zásahem (Šmejkalová 2015, s. 544) na černé listině „buržoazních profesorů“, navržených po Únoru 1948 k propuštění, a zachránilo ho zejména hromadné zastání studentů (Lutterer 2000, s. 255). V jeho pozůstalosti se nachází pozoruhodný nedokončený nekrolog B. Havránka, nadepsaný Velké stromy vrhají velké stíny (Chromý 2006, s. 237). Vůči Kruhu však Havránek zachovával i přes osobní antipatie k Hallerovi a odlišnosti metodologie „blahovolnou neutralitu“ (Bečka 1989, s. 19). V době stalinismu, kdy českou lingvistiku charakterizovaly u čelných představitelů tzv. marxistické jazykovědy ideové veletoče spjaté s marrismem, stáli oba stěžejní představitelé Kruhu, Haller i Šmilauer, mimo tyto spory a uhájili si morální integritu. Jen s vypětím všech sil se podařilo V. Šmilauerovi „vyžehlit“ u tehdejších mocipánů průšvih s pozvánkou adresovanou Hubertu Ripkovi na jeho starou adresu. Mezitím se totiž bývalému ministrovi navzdory úporné snaze tajné komunistické policie za mimořádně dramatických okolností podařilo z republiky ilegálně uprchnout (Lutterer 2000, s. 256) a v zahraničí se stal s Petrem Zenklem brzy hlavním představitelem „zrádné emigrace“.

Sehraný tandem protikladných a doplňujících se osobností Haller ‒ Šmilauer, spojený upřímným a po více než třicet let nezkaleným přátelstvím, vystupoval nezřídka i na společných přednáškách Kruhu. Haller uskutečnil v Kruhu neuvěřitelných 169 přednášek, Šmilauer 154, z toho společných bylo 63. Za první čtvrtstoletí vykonal Kruh 571 přednášek (nepočítaje v to slavnostní večery, kurzy či semináře; Haller 1964, s. 4). Do konce roku 1984 už bylo realizováno celkem na 1300 přednášek od zhruba půldruhé stovky přednášejících (Bečka 1984, s. 37). Vyprofilovanější vědeckou osobností s mezinárodním renomé ze zmiňované dvojice byl Vladimír Šmilauer, mistrný pedagog a vášnivý učitel, nesmírně erudovaný, přímo „renesanční“ učenec a zároveň člověk neobyčejně laskavý, noblesní, pokorný a moudrý, s vysokým morálním kreditem a přirozenou autoritou, přitom však pevně a houževnatě vyžadující od studentů stanovenou míru vědomostí a skutečné porozumění látce. V Kruhu uplatnil plně to, že v sobě skloubil „trojjedinost filologa, popularizátora a pedagoga“ (Bulánek 1966, s. 2). Po Hallerově skonu (1971) byl Vladimír Šmilauer tou osobností, která nejen plně organizovala přednášky a pečovala o jejich mezioborovou pestrost a přesahy, pravidelně se jich účastnila, oslňovala svým rozhledem a vyzařovala životní moudrost, ale také dovedla kolem sebe soustředit tým spolupracovníků a pokračovatelů z mladších generací. Šmilauerovy přednášky v Kruhu nazval jeden z nich, Alexandr Stich, „jakousi pokračovací školou pro jeho žáky“ (Stich 1976, s. 13). Šmilauer vynikal „úžasnou pracovitostí, vytrvalostí, přesností a důkladností, ale také vysoce morálním pojetím učitelské práce vůbec“ (Klimeš 1984, s. 9). Šmilauerovská systematičnost a precizní kategorizace se ostatně staly v bohemistice pověstnými. Díky následovníky zajištěné kontinuitě se i po odchodu pana profesora z pozemského života v roce 1983 podařilo pokračovat v intenzivní přednáškové činnost Kruhu dál. Z původních bohemistů sdružených v Kruhu jako „otcové zakladatelové“ byl naživu jen osobitý J. V. Bečka, ten se dožil i pádu komunismu (zemřel v roce 1992). Po Šmilauerovi převzali otěže zejména jeho žáci, a to věhlasný bohemista Karel Hausenblas či vynikající onomastik Ivan Lutterer a dále literární vědec Jiří Pechar. Už začátkem 80. let začal Kruh spolupracovat s významnými překladateli, jako byli Antonín Přidal, František Fröhlich nebo básník Ivan Wernisch, a tak se otevřela etapa týkající se otázek translatologických, a to i pomocí přednáškových bloků a panelových diskusí o překladu, konaných od roku 1984 (Lutterer 1989, s. 16). Kruh za normalizace odvážně poskytoval přednáškový prostor i těm, kteří museli po hloubkových prověrkách kvůli ideologickým škraloupům opustit svá vědecká místa, jako byli Miroslav Červenka, Miroslav Drozda, Oldřich Král či Jiří Rambousek (srov. Hausenblas 1990, s. 3). K 31. 3. 1986 měl Kruh evidováno 302 členů (Zprávy 1987, s. 268). Na konci komunistické totality registroval Kruh asi padesát členů, kteří docházeli pravidelně na přednášky (Bečka 1989, s. 19).

V pohnutých listopadových týdnech roku 1989 se o uvádění přednášek Kruhu staral Ivan Lutterer (Šimandl 2022). Karel Hausenblas, sídlící v téže pracovně jako Šmilauer, pak čtenáře Sborníku Kruhu přátel českého jazyka oslovil jako první už ve znovunabytých svobodných poměrech (Hausenblas 1990). V letech 1990‒1992 stála v čele Kruhu Hausenblasova žačka Alena Macurová. Asi od roku 1992, dva roky poté, co po pádu režimu mohl nastoupit na filozofickou fakultu, stanul v čele Kruhu doc. Alexandr Stich, další svými zájmy mimořádně rozkošatělá osobnost široce pojaté filologie se schopností až „hypnoticky“ přitahovat zájemce o český jazyk a rekrutovat z nich oddané následovníky. V tehdy velmi neformálně organizovaném kolegiu Kruhu působil ve druhé půli 90. let například Josef Šimandl, v letech 1992‒1999 Alena Macurová, od roku 2000 Milan Harvalík a po roce 2000 Petr Nejedlý. Součinnost při vyřizování provozní agendy poskytoval A. Stichovi obětavě a nezištně syn jednoho ze zakladatelů Ing. Vladimír Šmilauer. Když v zimě roku 2003 prof. Stich nečekaně zemřel, zastoupili ho v moderování přednášek pohotově jeho dva mladí a mimořádně talentovaní žáci Ondřej Koupil a Václav Petrbok. Administrativu nadále obstarával Ing. Šmilauer. V létě téhož roku se ujal předsednictví v kolegiu Kruhu dr. Robert Adam z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK. Nejužší řídící triumvirát R. Adam ‒ O. Koupil ‒ V. Petrbok spolu s tajemníkem V. Šmilauerem „reformoval“ také kolegium Kruhu. To bylo brzy konsolidováno v sestavě R. Adam, M. Harvalík, O. Koupil, P. Nejedlý, V. Petrbok, K. Šebesta (jen do konce ledna roku 2008) a V. Šmilauer ml. a od roku 2010 bylo posíleno I. Vaňkovou. Svou dlouholetou věrnou a oddanou činnost v organizační agendě Kruhu ukončil v roku 2013 vzhledem k překročení věku 80 let syn jednoho ze zakladatelů tajemník Ing. V. Šmilauer. V roce 2014 přestal v kolegiu působit V. Petrbok.

Od roku 2005 vychází pravidelně každý rok v Naší řeči zpráva o přednáškové činnosti Kruhu. V roce 2008, po rozpuštění zastřešující instituce Klub Melantrich, získal Kruh zásluhou tehdejšího předsedy kolegia R. Adama domov v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace pražské filozofické fakulty, kde se už po mnoho desetiletí, od roku 1955 (Bečka 1978, s. 9), samotné přednášky sdružení konaly. Původní členská základna, vesměs už vyššího věku, postupně odcházela: v prvním desetiletí po roce 2000 se návštěvnost pohybovala okolo 25‒30 osob, na začátku druhého však klesla pod 20 zájemců. Jako šťastné se ukázalo rozhodnutí nabízet přednášky Kruhu jako pravidelný a studijními kredity ohodnocený předmět studentům bohemistiky (k historii Kruhu po r. 1990 viz Adam 2014).

V roce 2021 převzal funkci předsedy kolegia po doc. Adamovi dr. Robert Dittmann, rovněž z ÚČJTK FF UK. Kolegium v roce 2022, kdy Kruh vstoupil do 85. roku své existence, tvoří dále doc. Josef Bartoň (od února 2022), dr. Milan Harvalík, dr. Ondřej Koupil, dr. Petr Nejedlý a doc. I. Vaňková. Od ledna 2024 posílil kolegium doc. Vladimír Petkevič. Doposud, za více než 80 let své existence, zorganizoval Kruh už přes 1900 přednášek.

Vladimír Šmilauer zakončil jednu z protektorátních přednášek Kruhu, která byla věnována slovesným časům, vhodně a účelně uspořádaným výčtem latinských časů (citujeme podle Hallera 1964, s. 4), jejž můžeme vztáhnout s přáním do dalších let i na Kruh přátel českého jazyka:

„Praesens imperfectum
perfectum futurum.“

 

LITERATURA

  • ADAM, R. ÚČJTK a KPČJ po Stichovi. Acta Universitatis Carolinae ‒ Philologica 3 (Slavica Pragnesia) 42, 2014, s. 35‒38.
  • BEČKA, J. V. Čtyřicet let činnosti Kruhu přátel českého jazyka. Zprávy Kruhu přátel českého jazyka, 1978 (zvláštní číslo), s. 7‒10.
  • BEČKA, J. V. Historie Kruhu a prof. Šmilauer. Sborník Kruhu přátel českého jazyka, 1984, s. 28‒38.
  • BEČKA, J. V. Osobní vzpomínky na půlstoletí Kruhu. Sborník Kruhu přátel českého jazyka. Praha 1989, s. 17‒20.
  • BULÁNEK, F. D. Profesor Šmilauer a Kruh. Zprávy Kruhu přátel českého jazyka, 1966, s. 1‒5.
  • ČERNÝ, V. Paměti III (1945‒1972). Praha 1992.
  • ECKERT, K. Činnost J. Hallera v Kruhu přátel českého jazyka. Zprávy Kruhu přátel českého jazyka, 1971, s. 3‒8.
  • EISNER, P. Jménem českých spisovatelů. In OBERPFALCER, F. Krásná, čistá, svatá řeč mateřská. Praha 1945, s. 55‒60.
  • HALLER, J. Čtvrt století „Kruhu přátel českého jazyka“. Několik vzpomínek. Zprávy Kruhu přátel českého jazyka, 1964, s. 2‒4.
  • HALLER, J. Dar jazyka. Deset statí o češtině. Eds. J. Chromý a F. Martínek. Praha 2007.
  • HALLER, J. Kruh přátel českého jazyka za války. Naše řeč 23, 1945, s. 89‒95.
  • HAUSENBLAS, K. Vstupujíce do nové éry. Sborník přednášek z roku 1988 Kruhu přátel českého jazyka. Praha 1990, s. 3‒4.
  • HORA, J. Básník a mateřský jazyk. Praha 1938.
  • CHROMÝ, J. Jiří Haller ‒ osobnost české lingvistiky. Naše řeč 89, 2006, s. 234‒241.
  • KLIMEŠ, L. [Smuteční projev na pohřbu prof. Šmilauera]. Sborník Kruhu přátel českého jazyka, 1984, s. 7‒9.
  • Kruh přátel českého jazyka. Naše řeč 22, 1938, s. 157‒158.
  • LUTTERER, I. V. Šmilauer a J. Haller v protivenstvích doby. Čeština doma a ve světě 8, 2000, s. 254‒261.
  • LUTTERER, I. Z historie Kruhu přátel českého jazyka. Sborník Kruhu přátel českého jazyka. Praha 1989, s. 13‒16.
  • O Jiřím Hallerovi. Zprávy Kruhu přátel českého jazyka, 1971, s. 4‒25.
  • OBERPFALCER, F. Krásná, čistá, svatá řeč mateřská. Praha 1945.
  • POLÁK, V. Kruh přátel českého jazyka. Slovenská reč 15, 1949‒1950, s. 56‒57.
  • SEDLÁČEK, M. Devadesát let od narození Jiřího Hallera. Naše řeč 69, 1986, s. 99‒105.
  • Stanovy Kruhu přátel českého jazyka. Praha 1946.
  • STICH, A. Jubileum Jiřího Hallera. Naše řeč 53, 1970, s. 299‒302.
  • STICH, A. Osmdesátiny Vladimíra Šmilauera. Zprávy Kruhu přátel českého jazyka, 1976, s. 10‒13.
  • ŠIMANDL, J. [Soukromá korespondence emailem]. 20. 2. 2022.
  • ŠMEJKALOVÁ, M. Praporu věren i ve ztraceném boji. Vladimír Šmilauer ‒ život a dílo filologa (1895‒1983). Praha 2015.
  • ŠMILAUER, V. [Projev při oslavě čtyřicátého jubilea Kruhu 27. 4. 1978]. Zprávy Kruhu přátel českého jazyka, 1978 (zvláštní číslo), s. 5.
  • ŠMILAUER, V. Ze vzpomínek na Kruh. Zprávy Kruhu přátel českého jazyka, 1978 (zvláštní číslo), s. 11‒13.
  • [Zpráva o Kruhu přátel českého jazyka]. Naše řeč 23, 1939, s. 57‒60.
  • Zprávy Kruhu přátel českého jazyka. Sborník Kruhu přátel českého jazyka. Praha 1987, s. 268‒269.

 

Poděkování: Za dílčí konzultace autor děkuje R. Adamovi, A. Macurové, P. Marešovi, V. Petrbokovi a K. Šebestovi.

 

Úvod > KPČJ